Leseprobe

14 | 15 Zámek Weesenstein v údolí říčky Müglitz je jedním z nejkrás- nějších architektonických skvostů v Sasku – po stovky let byl s péčí předáván z generace na generaci a dodnes jej halí kouz- lo bohatého života v jeho komnatách. Zámek vybudovaný na vysoké skále rámuje poklidná údolní krajina Krušnohorského podhůří. Jizvy po povodni v roce 2002, jedné z největších pří- rodních katastrof v Sasku, jsou zhojeny a kompletně sanovaný zámek nyní trůní po více než 700 letech na bílém kameni , ja- koby odpradávna zakletý, přesto však vládnoucí svému okolí. Weysinberg vstupuje do světla dějin první listinnou zmín- kou z roku 1318. Je však poměrně jisté, že mocní purkrabí síd- lící na sousedním hradě Donínu (Dohna) svůj hraniční hrad v té době již dávno dobudovali. Hrad, který sice nebyl pohodlný, ale nabízel dostatečnou obranu proti útokům českých a míšeň- ských panovníků. Jejich následníci, pánové z Bünau, proměnili spíše pochmur- ný hrad na reprezentativní obytný zámek. Dvě dobře patrné fáze přestavby nám umožňují sledovat stavební historii zám- ku, která je jinak zaznamenána spíše poskrovnu. Renesance a baroko zanechaly ještě dnes jasně viditelné stopy. Hrad Weesenstein dostal v léno Günther z rodu Bünau, kte- rý patřil k prastaré míšeňské šlechtě, a to v roce 1406 za svou podporu markraběte Viléma I. Míšeňského proti purkrabím na Doníně. Zatímco Donínští prchli do Čech a Maďarska, Bünauští se zde usadili na více než 350 let. Jejich činnost na kurfiřtském dvoře jim umožnila velkorysou přestavbu Wee- sensteinu na významné rodinné sídlo. Jejich šlechtický rod zde sídlil nejdéle. Bünauští patřili mezi odvážné bojovníky markraběte a legenda říká, že v husitských válkách, jimž padlo za oběť mnoho mla- dých saských šlechticů, přežili jen tři členové rodu Bünau. Všichni potomci pak následně měli nést pouze tato tři jména: Heinrich, Rudolf a Günther. Od té doby je pro genealogy a historiky zabývající se historií rodu Bünau obtížné odlišit od sebe jednotlivé rodové linie. Turbulence doby reformace zavály Bünauské od roku 1527 také do sousedních Čech – možná v naději, že zde pod vládou habsburských králů budou moci zůstat věrni své katolické víře, možná ale byly důvodem i ekonomické úvahy o strategic- kém rozložení majetku v nejisté době. Děčínské panství Bünauští přebudovali na centrum svých českých držav. Neby- li jediní – podél české hranice vlastnila statky řada saských šlechtických rodin. V 16. století ale reformace pronikla i do Čech a po osudové bitvě na Bílého hoře se několik šlechtic- kých potomků rodu Bünau rozhodlo vrátit se z Čech do pro- testantského Saska a neobětovat svou tehdy již evangelickou víru protireformačním snahám Habsburků. Do Saska se vrátili roku 1628, poté co císař Ferdinand II. pohrozil vyhoštěním z Čech nebo nucenou rekatolizací, a usa- zovali se často blízko svého rodového sídla na Weesensteinu – v Lauensteinu, Reinhardtsgrimmě, Prossen nebo Pillnitz. Jejich stopy lze nalézt i na jiných místech. Hlavní linie zůstala na Weesensteinu a dvůr pánů z Bünau zažil v 16. století první období rozkvětu. Vznikl dolní zámek se svou pohodlnou posloupností místností a skvostný renesanční portál, který ještě dnes vítá každého návštěvníka. Život rodiny 700 let zámku Weesenstein Andrea Dietrich