Leseprobe

16 | 17 Bünau na Weesensteinu hrál velkou roli v oblasti kultury. Známá byla bünauská dvorní kapela, ve které v 16. a 17. století působili významní hudebníci. V 18. století by rodina o zámek málem přišla, nebýt výhod- ného sňatku Heinricha z Bünau s majetnou nevěstou z rodu Vitzthum z Eckstädtu, díky kterému se podařilo získat peněž- ní prostředky nezbytné pro barokní přestavbu. Vnější vzhled zámku se svými sjednocujícími architektonickými prvky do- dnes připomíná tuto přestavbu na impozantní barokní zámek. Ilusionistické členění fasády s lizénami a slepými okny podtr- huje symetrický barokní vzhled stavebního tělesa. Barokní podoba byla částečně zachována i v interiéru. Sál se svou skvostnou zlatou mechelenskou koženou tapetou svědčí o ba- rokní interiérové módě i o tom, jak blízko stáli členové rodu Bünau saskému dvoru, neboť se horlivě snažili napodobovat příklad Augusta Silného z Moritzburgu. Vrcholem barokní přestavby je kromě toho zámecká kaple vybudovaná v letech 1738 až 1741 na místo staré předchozí stavby. Kaple má pře- krásnou barokní výbavu a barevnou výzdobu a je dodnes jed- ním z nejkrásnějších míst v celém zámeckém komplexu. Pány z Bünau vystřídal rod z Uckermannu, který ke svému bohatství přišel během sedmileté války a zámek koupil v roce 1772. K jeho vnějšímu vzhledu přidal dva zásadní prvky – kamenný zámecký most a klasicistní zimní zahradu u paty zámku. Filigránová architektura posledně jmenovaného sta- vebního tělesa uzavírá historii výstavby zámku, která začala ve středověku spíše skromným hradem na skalním ostrohu a během následujících staletí nechala zámek růst až na dno údolí. Tam byla již v době baroka založena takzvaná Velká zá- mecká zahrada, zatímco malá romantická rokoková zahrada zabírala střední osu zimní zahrady. Dnes na tomto místě okouzluje návštěvníky krásná růžová zahrada s bezpočtem druhů růží. V držení Uckermannů zůstal Weesenstein pouze po dobu dvou generací. Anton von Sachsen z rodu Wettinů byl často hostem v duchaplném prostředí okruhu přátel rodiny Ucker- mannů a snil o vlastnictví tohoto útočiště v údolí říčky Müg- litz. Jako saský král jej roku 1830 zakoupil pro sekundogenitu- ru rodu Wettinů. Od té doby měl zámek vlastnit druhorozený potomek, kterým byl také Anton. Po Antonovi zámek připadl jeho bratru Maximiliánovi Saskému, ale až teprve jeho syn Johann Saský učinil ze zámku rodinné sídlo. Na tomto poklid- ném místě, kde se dalo tak krásně nerušeně pracovat, často pobýval se svou velkou rodinou. Dokonce když se roku 1854 stal nečekaně králem, vyhradil si možnost zde několik týdnů v roce pobývat. Pohodlí královské rodiny zlepšilo několik pře- staveb, které přinesly do obytných prostor moderní komfort, například nová kamna, nové rámování místností nebo dodnes zachovalé soudobé tapety. Johannův vnuk Johann Georg Saský prodal rodinný maje- tek rodu Wettinů roku 1917 textilnímu továrníkovi Emilu Alwinu Bauerovi, který měl sice velké plány na přestavbu, ale zajímal jej spíše výnos z okolních pozemků. Roku 1933 zakou- pil zámek zemský svaz Sächsischer Heimatschutz z výnosu velké sbírkové akce. Již roku 1934 si mohli návštěvníci pro- hlédnout staré saské šlechtické sídlo během veřejných prohlí- dek. V průběhu válečných let však bylo nově zřízené muzeum zavřeno. Zámek se svými obrannými zdmi a místnostmi – jako mnoho jiných zámků a hradů – byl využit k přemístění a ochraně cenných drážďanských uměleckých pokladů a jiných sbírek. Zemská vláda si k tomuto účelu pronajímala od roku 1942 rozsáhlé plochy zámku. Předání Rudé armádě, které pro- běhlo 10. května 1945 bez boje, zámek naštěstí ochránilo před poškozením nebo dokonce zničením. Za svou relativní nedotčenost až do dnešní doby vděčí zá- mek mnoha náhodám, strategickým úvahám a emocionálním vazbám. Po válce k sobě zámek znovu přitáhl pozornost veřejnosti díky různým způsobům užívání a vlastnickým poměrům i díky zřízení uměleckého muzea v roce 1952 s prezentací cenného nábytku a dochovaných tapet či tapet přemístěných z jiných zámků. Muzeum tapet – jak bylo zamýšleno – na zámkuWeesen- stein nehledě na mnoho skvostných exemplářů sice nevzniklo, zámek se však stal jedním z nejlépe zachovalých šlechtických sídel a jedním z nejkrásnějších zámků v Sasku. Jeho trochu skryté poloze v údolí říčky Müglitz a šťastnému osudu vděčíme za to, že zámek Weesenstein ještě dnešním ná- vštěvníkům pomáhá přiblížit život v rezidenci v 18. a 19. sto- letí. Originální vybavení, nábytek, doplňky a funkční zařízení v podobě, kterou již nenalezneme snad v žádném jiném sas- kém zámku, ale také popularizující činnost těch, kdo mají zá- mek nyní na starosti, nechává obzvláštní měrou ožít dlouhou historii tohoto mimořádného místa. Tato kniha vznikla u příležitosti 700. výročí první písemné zmínky o zámku Weesenstein. Doufejme, že i v budoucnu bude zámek ušetřen osudu zni- čení či plenění a že i v letech následujících bude angažovaná veřejnost usilovat o zachování a neporušenost tohoto klenotu. Pro identitu regionu na této i druhé straně hranice bude mít zámek také v budoucnu nedocenitelnou hodnotu.